Tenhle návod/článek jsem napsal v roce 2017, když ke mně začali chodit rodiče malých holčiček, kteří nechtěli na “ORL nebo ke kosmetičce”, ale chtěli mít ouška píchnutá symetricky minimálně bolestivě. Návod jsem napsal ve víře, že inspiruje tyto “instituce”, aby začali svou práci dělat dobře. Ačkoli jsem svého cíle pravděpodobně nedosáhl, článek ze zrušeného serveru Painart přesouvám sem a budu doufat, že si ho někdo z nich třeba přečte v budoucnu.
Toto téma patří jednoznačně k profesi piercera, ať se na to díváte z kterékoli stránky. Dětských uší jsem napíchal spousty a za svou kariéru jsem se setkal s mnoha názory na tuto praxi. Stejně tak jsem se setkal s mnoha opravdu špatnými pracemi, pocházejícími z rukou nezkušených pediatrů. Proto tento článek připravuji i jako malý manuál pro rozumné piercery i lékaře, kteří netrpí přehnanou profesní hrdostí (“JÁ jsem LÉKAŘ, mně žádný piercer nebude radit, jak to mám dělat”). Nikoho nenutím článek číst a ti, kteří radu od zkušeného piercera považují za něco pod svoji úroveň, si mohou políbit rektum a dál páchat zvěrstva na dětech. Karma jim to třeba jednou vrátí.
Na úvod považuji za vhodně sdělit, že nejsem pediatr ani dětský psycholog a mé poznatky vychází primárně z toho, že jsem si zvykl při své práci používat mozek. Za druhou nejpodstatnější příčinu mých úspěchů v tomto oboru považuji empatii a svůj sadismus. Byť to na první pohled může vypadat trochu zběsile (sadista je expertem na dětská ouška), reálný dopad je ten, že jsem se v průběhu života učil působit bolest efektivně a stimulovat její prožívání. Úplně stejné zkušenosti mi ale na druhou stranu umožňují její minimalizaci u těch, kteří po ní netouží, což děti jednoznačně jsou.
Bodem, ke kterému je vhodné pronést pár slov, je morální rozměr propichování uší malým dětem. Na toto téma převažují dva názory. První z nich doporučuje propíchnout holčičce ouška co nejdříve po uplynutí šesti neděl od jejího narození. Druhý názor ten první zavrhuje s tím, že každý by měl o svém osudu rozhodovat sám a proto by si měly dívky počkat na svůj první piercing do té doby, než s ním mohou souhlasit.
Nezavrhuji ani jeden z těchto názorů, každý má něco do sebe. Nevýhodou prvního je fakt, že dívka nemá možnost odmítnout dírky do uší, podobně jako byla spousta lidí nucena podstoupit křest i přesto že jsou pravověrní pohané. Výhodou je, že má uši zahojené dávno předtím, než nastoupí do školky a může dělat parádu od malička. Tato cesta není sice úplně správná, ale je pochopitelná a v naší kultuře zakořeněná. Než se pro ni rozhodnete, zkuste mrknout na další odstavec.
Druhá cesta, kdy jsou uši dívce propíchnuty až když s tím vědomě souhlasí (tedy obvykle mezi čtvrtým a desátým rokem věku) přináší výhodu v tom, že dívka činí svobodné rozhodnutí o zásahu do svého těla. Ruku v ruce s tím však jde strach z propíchnutí, který může být pro některé dívky v tak mladém věku až ochromující. Dobrý piercer si ale se strachem poradí a já preferuji tuhle cestu.
V obou případech jsem však já vykonavatelem rozhodnutí a tím, kdo zodpovídá za vhodné umístění náušnic a elegantní a minimálně bolestivé provedení piercingu.
Jak mnozí z nás vědí, bolest vychází z hlavy. Strach posiluje vnímání bolesti, stejně jako veselá nálada bolestivost zákroku snižuje. Tento fakt veďte v patrnosti po celou dobu příprav i zákroku samotného. U starších dětí se vciťte do jejich hlav a ve spolupráci s rodiči utvořte veselou a nestresující atmosféru. Pokud se o této cestě chceš dozvědet víc, mrkni sem.
U malých dětí je situace trochu složitější. Obvyklým neduhem píchlých uší u dětí je nesouměrnost vpichů a úhlů, pod kterým je piercing proveden. Plně chápu, proč tomu tak je. Vyměřit piercing u dětí totiž není žádná sranda. Jakmile se dítěti soustředíte na jedno ucho, vždy otáčí hlavu za vámi a na dotyk na uchu reaguje zvědavým pohledem. Druhou variantou je přidržení hlavy dítěte rodičem, čehož však nejsem příznivcem. Jakmile dítě ztratí možnost se hýbat, dostane strach a drama začne o několik minut dřív, než je nezbytné. Vhodnou cestou je kombinace lákání dítěte vizuálními podněty (od chrastítka, přes můj obličej až po náhodný objekt, který dítě zaujme a donutí koukat před sebe) a kreslení markerem. Tuto fázi nepodceňte, tyto první dírky bude mít na celý život a už jsem toho za svou praxi viděl opravdu hodně abych mohl říct, že přemýšlení a perfekcionismus nejsou vždy silnou stránkou těch, kdo dětem uší obvykle píchají.
Poté, co uši vyměříte, nastává zákrok samotný. V první fázi dezinfekce. Tu proveďte velmi opatrně. Je téměř stoprocentní, že v následujících minutách dítě do rány neopatrným pohybem zasáhne, nebo ránu otře o textil. Pokud bych měl vycházet z toho, že od okamžiku dezinfekce se operačního pole nedotkne nesterilní předmět, musel bych dítěti hlavu přilepit k podložce, což by pro něj bylo značně stresující a kdoví k čemu by to v budoucnosti v jeho hlavě vedlo. Proto zde naprosto natvrdo přiznávám, že raději riskuji otření rány o límec dupaček, než bych dítě mordoval za účelem zachování striktně sterilního prostředí.
V druhé fázi příprava šperku. I přes občasné pokusy rodičů vecpat mi nevhodné zlaté šperky namočené v lihu, vždy používám 1,2mm titanové labrety s 3mm kuličkami na koncích (s výjimkou perel, ty máme ve 4mm verzi). Tento šperk je pro zahojení nejlepší a vždy je dobré ho tam nechat minimálně prvních 6 měsíců od propíchnutí. Výhodou je tvar šperku, který téměř neumožňuje zachycení šperku za textil a natržení piercingu. Šperk je samozřejmě sterilní, což je vhodná připomínka pro ty, kdo piercing provádějí bez sterilních rukavic a sterilního šperku (odhadem tak 99% lidí, lékaře nevyjímaje).
Třetí fáze je obvykle nejnáročnější, vždy je však ta nejhlasitější. Pro uklidnění uvádím, že celá tato fáze se obvykle vejde do minuty, můj nejlepší doložený čas byl 58 sekund (na obě uši komplet), ale od té doby jsem se ještě o něco zlepšil. Pro ukotvení mimina potřebujeme spolupráci jednoho rodiče, který si dítě vezme na klín a chytí mu jednou rukou hlavu a druhou ruce k tělu.
V této chvíli již mimino tuší, že se chystá zrada a nervozita začíná. Proto je dobré konat rychle, ať jeho trápení a trauma zbytečně nenavyšujeme. Propichovat uši bez kleští na piercing je stejně hloupé, jako měnit kolo auta bez heveru. Přesto tato praktika očividně někde přežívá, křivě píchlé uši, které občas vídám, jsou toho důsledkem.
Vysvětlovat do detailu, jak probíhá samotné propíchnutí, nepovažuji za smysluplné. Předpokládám, že použití kanyly a protažení šperku zná každý, kdo se chystá do dětí píchat za účelem jejich zkrášlení.
Poté, co jsou obě uši ozdobeny, nastává čas chlácholení, což je plně v kompetenci rodičů, nikoli mé. Následuje několika týdenní hojení piercingů, pro ty, kdo si na Hell webu nepřečetli pokyny k péči o piercing připomínám, že líh ani peroxid vodíku nejsou pro následnou péči vhodné (byť jsou často doporučované namísto vhodných aftercare produktů).
Doufám, že tento článek usnadní práci těm, kdo ji chtějí dělat dobře.
Piercingu a tělesným modifikacím se začal věnovat koncem devadesátých let a patří mezi nejznámější postavy české scény tělesných modifikací. Jeho primární specializací je pánský genitální piercing a modifikace, ačkoli je široké veřejnosti znám spíš svou druhou specializací, kterou je práce s dětmi. Svoje zkušenosti sbíral zpočátku na sobě a svých kamarádech, následně si prošel dlouhou praxí na operačních sálech a dnes figuruje jako nejstarší učitel Hellí školy piercingu.
V Hellu pracuje na více pozicích, piercer je asi tou hlavní
