Jako piercer se čas od času setkávám s přáním zákazníků „přepíchnout” původní dírky v lalůčcích, protože neustále zlobí, je nepříjemné v nich nosit šperky, případně zákazník – nebo častěji zákaznice – není spokojena s umístěním vpichů.
Také na lidech relativně často vídám šperky, které nejsou příliš vhodné na denní nošení, nebo jsou prostě jen konstrukčně špatně udělané a častým nošením dírky v uších postupně poškozují.Proto jsem se rozhodla věnovat se v článku tomuto oblíbenému, tradičnímu a minimálně v Evropě nejrozšířenějšímu typu piercingu a problémům s ním spojeným. A doufám, že může pomoci těm, kdo nějaký problém s dírkami v lalůčcích mají. Často se totiž dá vyřešit bez píchání, což bude jistě dobrá zpráva pro ty, co nepatří zrovna mezi milovníky jehel.
Začnu požadavkem na „přepich” v případě, že nejste spokojeni s umístěním vpichů. Ano, dírky lze přepíchnout, ale jen tehdy, když jsou původní vpichy opravdu mimo požadované místo – tedy obvykle mimo střed lalůčků. Mezi původní a novou dírkou totiž musí zůstat dostatečné množství tkáně, aby se dobře prokrvovala a nehrozilo, že se nový vpich prohojí do původního. Není tedy možné novou dírku umístit například jen o milimetr vedle původní.
Což mě zároveň dovádí k apelu na rodiče malých holčiček, aby si dobře rozmysleli, jestli chtějí opravdu za dceru rozhodovat, zda a kde přesně má mít náušničky umístěné. A pokud dojdou k tomu, že jejich miminko náušnice potřebuje, vybrali si zkušeného profesionála, který uši píchne v hezkých místech. Dírky píchnuté v tak nízkém věku totiž po letech nošení náušnic většinou už nikdy úplně nezarostou, pouze se stáhnou, a pokud dotyčná kdykoli v pozdějším životě není spokojena s jejich umístěním, je poměrně komplikované a drahé se jich zbavit.
Pokud se jedná o přání obnovit místa, kde už nějaká dírka je nebo byla, i to je možné. Jak jsem zmínila, dírky píchnuté v dětském věku mají tendenci zůstávat průchozí i bez přítomnosti šperků. Jako zářný příklad můžu uvést zákaznici, která přišla na píchnutí lalůčků po dlouhých dvaceti letech bez náušnic a za chvíli odcházela s titanovými šperky, které jsem de facto jen nasadila, protože dírky v jejích lalůčcích byly sice stažené, ale daly se bez problému zase roztáhnout.
Pokud původní dírky přecejen průchozí nejsou, dají se většinou bez problémů píchnout do stejných míst, kde byly. Jizva na místě vpichu totiž obvykle nepředstavuje problém.
Další, relativně časté přání je, vyřešit problémy s již zahojenýmy dírkami v lalůčcích, které ale opakovaně zlobí. A hlavně tomu bych se v článku chtěla věnovat nejvíc.
Nejčastější potíže, které zákazníci popisují, jsou svědění, bolest, citlivost, případně otoky. Tyto problémy mají obvykle dva původce. Jedním z nich bývají nevhodné šperky – ať už co se týče materiálů, ze kterých jsou vyrobeny, případně jejich nepraktické zpracování, druhým faktorem bývá nevhodné používání šperků, kterým se dají lalůčky snadno podráždit.
Co se týče materiálů, rozhodně můžu doporučit šperky vyrobené z titanu. Šperky vyrobené z titanu používáme jako aplikační u nás ve studiu. Titan je skvěle snášený materiál a šperky z něj vyrobené vyhovují naprosté většině lidí. Dalším, obvykle velmi dobře snášeným materiálem je ocel 316L (tzv. chirurgická ocel) a zlato. Samozřejmě neexistuje materiál, který by vyhovoval naprosto všem, nicméně tyto materiály u drtivé většiny lidí představují nejmenší riziko podráždění kůže.
Čemu bych se naopak doporučila vyhnout, zvlášť, pokud už máte předchozí zkušenost s podrážděním kůže nějakým kovem, jsou šperky z materiálů, jejichž původ neznáte. Často totiž bývají za účelem lesku například poniklované, což pro velkou část lidí může představovat problém, protože nikl je alergen. Ušní lalůčky kvůli takovým šperkům můžou začít během pár hodin svědit nebo bolet, mokvat, natékat a podobně.
Poměrně často využívaný materiál na výrobu šperků je také stříbro – a relativně často dostávám otázku, jestli jsou šperky vyrobené ze stříbra vhodné na výměnu do čerstvě zahojených lalůčků. Osobně bych se u čerstvě zahojených piercingů stříbru spíš vyhnula, nebo s náušnicemi ze stříbra počkala minimálně 9 měsíců od zahojení piercingu, aby „škody” v případě nějakého problému byly co nejmenší. Stejně jako u zlata se pro výrobu šperků ze stříbra totiž téměř nikdy nepoužívá čisté, ryzí stříbro, protože je příliš měkké. Může se vám proto stát, že budete mít nežádoucí reakci ani ne tak na stříbro samotné, jako spíš na některou jinou složku slitiny, která se pro stříbrné šperky s označením 925 používá. Také jsem se už setkala s náušnicemi, které navzdory označení 925 byly pouze postříbřené. Tahle úprava povrchu sice nějakou dobu fungovala, ale když se nošením stříbrná vrstva poškodila a materiál ukrytý pod ní se dostal do styku s kůží, objevila se poměrně nepříjemná alergická reakce.
Další problém který může stříbro způsobit, je argyrie, což je modrání kůže následkem vstřebávání oxidů stříbra. Tohle ale uvádím spíš jako zajímavost, protože argyrie je poměrně vzácná a navíc ta, způsobená nošením šperku, by byla lokalizovaná pouze na místo, kde se se šperk dotýkal těla.
Nicméně kombinace těchto rizik je důvod, proč ve většině obchodů nebo studií specializovaných na piercing šperky ze stříbra vůbec nenajdete.
Někdy ale nebývá na vině ani tak materiál, jako spíš konstrukce šperků, která následně nutí jejich majitele používat je způsobem, který není k lalůčkům příliš přívětivý.
Zářným příkladem jsou šperky s těžší přední ozdobou a malou lehkou puzetou na zadní straně. Takové šperky se obvykle převažují přední stranou dolů, což jejich majitele často přiměje puzetou ucho úplně zmáčknout, aby převažování zabránili. To sice nemusí být problém, pokud jde o pár hodin takového nošení, ale při celodenním nebo častém nošení šperků takovým způsobem může docházet k iritaci tkáně okolo vpichu, případně postupnému roztahování vpichů, protože tkáň v jejich okolí se nedostatečně prokrvuje a má tendenci ustupovat. Bohužel taky relativně často vídám puzetky takových šperků úplně ponořené do zadní strany ucha.
Dalším problémem bývá kónická přední část (také často v kombinaci s puzetkou na zadní straně). Tyhle šperky také většinou nutí majitele přitáhnout puzetu co nejblíž k přední části. A pokud je na přední straně jakákoli ozdoba, která nedosedá na ucho naplocho, ale kónickým tvarem, vpich se setrvale roztahuje.
Častý problém bývá také nošení příliš těžkých šperků. Ať už velkých kamenů na klapce či afroháčku, nebo třeba velkých přívěsků na tenkém kroužku. Jak jsem už zmínila, pokud si takové šperky vezmete na jeden večer, pravděpodobně se nic zásadního nestane. Na denní nošení ale úplně vhodné nebývají. Většina výrobců takových náušnic bohužel současně udělá poměrně tenkou tu část, která prochází uchem. Pokud takové šperky budete nosit denně, může se stát, že se z dírky postupně stane spíš čárka, protože tenká část držící těžký šperk pod ní ucho postupně “prořeže”. A pokud už je tahle čárka delší, většinou zůstane i po delší době odpočinku bez šperků – zvlášť u starších zákazníků, kdy tkáň už nemívá dostatečnou elasticitu a schopnost se zase stáhnout.
Vždycky je ideální, pokud má část šperků, která při nošení prochází uchem, kulatý profil a je hladká. Bohužel i u relativně drahých šperků už jsem se setkala s tím, že tahle část měla například poměrně ostré hrany, které majitelce po pár dnech nošení poškrábaly vnitřek už roky zahojeného vpichu. Také jsem viděla zakázkově vyrobené a drahé šperky, kde byl skoro celý dřík náušnic, které uzavíral takzvaný „balonek”, de facto jeden dlouhý závit. Takový šperk může u ćitlivějších lidí způsobit problémy, nejen proto, že sám šperk není hladký, ale navíc se v drážkách závitu hromadí různé nečistoty jako suchá kůže nebo maz, jejichž hromadění na šperku není příliš hygienické. Zvlášť v teplém letním počasí.
Také bych ráda varovala před opakovaným „propichováním” – jak tento proces zákazníci často pojmenují – problematických dírek lalůčků. Pokud jste si vzali šperky, které vašim uším z jakéhokoli důvodu neudělaly dobře, je samozřejmě častá intuitivní reakce šperky vyndat, abyste se zbavili zdroje nepříjemností. Problém ale může nastat, pokud si tytéž nebo jinak problematické šperky vezmete za den nebo dva znova, potom je opět na pár dní vyndáte a příběh se opakuje. I pokud je vpich dávno zahojený, nevhodný šperk ho může podráždit nebo mechanicky poškodit. Tělo v takovém případě začne v piercingovém kanálku produkovat stroupky plazmy, které vpich mohou částečně zavřít. Jenže pokud tyhle stroupky při dalším nasazení šperku strhnete a šperk za pár hodin opět vyjmete, stane se samozřejmě to samé.
Pokud tedy máte podrážděné dírky v uších, je nejlepší použít kvalitní a hladký šperk, který bude dostatečně pohodlný na to, aby v uchu mohl zůstat do doby, než se vpich úplně zahojí. Pro takový případ se perfektně hodí titanové labrety nebo barbelly používané na piercing, případně piercingové kroužky typu clip ball s dostatečně velkým průměrem, aby pokud je piercingový kanálek oteklý, nedocházelo k jeho přílišnému ohnutí.
Poslední tip, který bych ráda dala, je „sušit a čistit”. 🙂 Tahle rada je samozřejmě nejdůležitější v případě, že svoje lalůčky teprve hojíte. Zabránit hromadění plazmy a dalších produktů hojení v místě vpichu a udržení hojícího se místa v suchu je alfa a omega úspěchu. Nicméně může se hodit i v případě, že máte lalůčky už zahojené a nosíte puzetkové šperky, nebo šperky s “balonkovým” zapín áním na zadní straně. Balonkové zapínání (jedná se vlastně o takovou kulatou klícku na zadní straně šperku) často rádo zachytává nejrůznější nečistoty a puzety kromě toho ještě rády udržují v okolí vpichu vlhkost. Není tedy naškodu zapínání občas sundat, zkontrolovat a případně vyčistit a například po mytí vlasů vysoušet nebo třeba fénovat.
Nakonec bych ještě ráda zmínila jednu zajímavost: Hodně lidí se domnívá, že piercing ušních lalůčků patří mezi ty úplně nejjednodušší na provedení. Jako piercer můžu zodpovědně říct, že to tak určitě není. Ucho každého člověka je stejně unikátní jako například otisky prstů a každý z nás má lalůčky vytvarované úplně jinak. Proto doporučuji na tomhle krásném a populárním druhu piercingu nešetřit a dopřát si studio, kde piercing udělají dobře a s použitím kvalitních šperků <3
Piercingu se oficiálně věnuje od roku 2017 a její specialitou jsou kombinace různých piercingů uší, ale rozhodně se nevyhýbá piercingům obličeje nebo piercingu na těle. Arza se učila primárně od Shemona, ale tak jako u každého Hellího piercera se na ní podepsali i Mirka s Mílou. Pravidelně navštěvuje konferenci BMXnet.
Zajímavost
Arza svoji piercerskou kariéru nezačínala piercingy, ale mikrodermály.
